Zazvoní. A najednou to vypadá, jako by někdo zmáčkl tlačítko play – třída ožije, židle zaskřípou, učitel se s povzdechem opře o katedru či lavici. Automaticky. Bez přemýšlení. Stejně jako psi u Pavlova začali slinit při zaznění zvonku, my studenti saháme po učebnicích. Není to rozhodnutí – je to reflex.
Zvonění se stalo naším neviditelným pánem. Určuje, kdy můžeme mluvit, kdy jíst, kdy přemýšlet a kdy dělat, že přemýšlíme. Všechno podle rytmu, který by klidně mohl používat vězeňský dozorce. A co je nejzajímavější? Když zvonek nezazvoní, nastane chaos. Nikdo neví, jestli má jít do jiné učebny, domů, nebo zůstat.
Je to zvláštní – učíme se samostatnosti, kritickému myšlení a schopnosti rozhodovat se. A přitom celé naše dny řídí jeden plechový tón. Možná právě proto pak studenti v reálném světě čekají, až někdo „zazvoní“, aby se pohnuli dál.
A ten zvuk v nás zůstává déle, než si myslíme. Když skončí vyučování a člověk sedí doma u stolu, stejně jako by v dálce pořád slyšel to známé “cink“. Jako by i náš volný čas měl své hodiny a přestávky. Po škole si otevřeme sešit, zjistíme, že už by „mělo být po hodině“, a najednou máme nutkání vstát a někam jít – i když není kam. Reflex funguje dál. Možná jsme si za ta léta tak zvykli být řízeni zvenčí, že jsme trochu zapomněli poslouchat sami sebe.
A jak to řešit? Možná bychom si měli občas zazvonit sami. Ne tím školním zvonkem, ale tím vnitřním. Naučit se říct: „Teď končím, teď začínám, teď si dám pauzu.“ Protože až nám jednou ten zvonek utichne, nebude to znamenat konec hodiny – ale začátek opravdové svobody.
Fejeton napsala studentka 5.S, která stále čeká, až ji někdo zazvoní na oběd