Existují lidé, kteří si napíšou seznam úkolů a postupně ho během dne splní. A pak existují lidé jako já. My si seznam úkolů také napíšeme, ale spíš proto, abychom přesně věděli, co budeme celý den úspěšně odkládat.
Prokrastinace není obyčejné nicnedělání, ale promyšlená strategie. Například když mám udělat domácí úkol, nejdřív je potřeba připravit ideální pracovní prostředí. Uklidím stůl, srovnám učebnice, zkontroluju mobil, jestli mi náhodou něco neuteklo, a pro jistotu ještě jednou zkontroluji lednici. Člověk přece nemůže pracovat hladový.
Když je všechno připravené, řeknu si, že začnu za pět minut. Jenže pět minut je dost času na jedno krátké video. Podívám se a za chvíli už běží třetí. A když už jsem u toho, byla by škoda nepodívat se ještě na pár úplně náhodných věcí, které s úkolem vůbec nesouvisejí, ale najednou jsou strašně důležité.
Nejzajímavější na prokrastinaci je to, že mozek začne opravdu fungovat až ve chvíli, kdy se blíží termín. Najednou pracuji rychlostí, o které jsem celý týden ani netušila, že ji mám. Je to skoro jako superschopnost, která se aktivuje jen v krizové situaci.
Možná by někdo řekl, že bych měl pracovat průběžně a bez stresu. Ale upřímně – kde by pak byl ten dramatický moment, kdy člověk dokončí práci na poslední chvíli a s pocitem malého vítězství klikne na tlačítko „odeslat“?
Autor: Sabina Motrincová
Napsat komentář