Jak vy, čtenáři, tak já, autor, jsme se narodili do moderní doby 20. a 21. století. Jaké štěstí! Nutnost přítomnosti vděku za dobu, do které jsme byli vrženi, nám byla od útlých let vtloukána do naší optiky vnímání světa. Je to jistě zcela odůvodnitelný jev. Pohrávat si s myšlenkou srovnávání komfortu 21. století s krutými časy našich praotců by bylo jistě nemístné. Říká se však, že těžká doba rodí tvrdé muže. Jací muži se válejí v českých porodnicích dnes? Posílila naše povědomí léta minulá, nebo spíše pošramotila již tak pošramocenou českou osobnost? Jaké morální hodnoty vštěpuje všekorektní liberální doba 21. století strakonickým dudákům?
V 19. století došlo v české kotlině k národnímu obrození. Umělci a politici této doby obdělávali českou kulturu a s ní spojenou mentalitu českého národa jako dlouho zanedbávané pole. Díky jejich píli však z tohoto malého políčka v habsburském kolchoze vyrostl sebevědomý národ 1. republiky. Ideálem dobového vlastenectví se stal T.G. Masaryk, jehož povaha se postupem let vykrystalizovala v zásadového asketu oddaného mravním hodnotám. Vysoká laťka pro následování takového člověka. Lépe se dá jistě sžít s prezidentem polykajícím becherovku, nadávajícím novinářům (,,Jen počkej Čapku, jen co se vypořádám s Peroutkou, jsi na řadě!“) a prosazováním buranství než pozorovat nezáživný a těžko srozumitelný dialog stříbrovlasého abstinenta s jakýmsi Karlem Čapkem. A nebo ne? Na koho se bude déle vzpomínat? Na koho se bude vzpomínat?
Jistě, po odpovědi netřeba pátrat dlouho. Lépe se hledí na stopy kopyt majestátního oře než na stopy invalidního vozíku. Raději se OTÁČÍME k době prosperity a respektu než k době vzájemného pohrdání a rozdělené společnosti. Raději vzpomínáme na osobnosti, které znal celý svět díky potlesku amerického kongresu než na věhlas vydobytý důmyslně zcizenou propiskou před zraky kamer. Pro Čecha jako by bylo jednodušší OHLÍŽET se na slavnou minulost a úspěchy našich předků maskovat neslavnou přítomnost. ,,Přes hlavu peřinu, to není řešení,“ znělo před necelými 40 lety z úst básníka s kytarou. V Krylových slovech je však, tradičně, více, než se na první pohled zdá.
Pryč jsou časy Přemysla Otakara II., kdy se evropský věhlas získával železem. Jako by se však Čech ze svého neustálého OTÁČENÍ nepoučil z historie. I tak malá země, jakou Česká republika je, může být respektovaným partnerem v celosvětovém kontextu. Netřeba se stále srovnávat. Netřeba hledat konkurenci. Tu hledejme v první řadě sami v sobě. V našich dějinách. Čechům bývá často vyčítána malá sebedůvěra a s ní spojená uzavřenost a zahořklost vůči světu. Jen málokdy však slyšíme tyto výčitky na národ praotce Čecha od synů jiných praotců. Nejčastěji si totiž sami na sebe stěžujeme my samotní. Jako bychom si uvědomovali naše slabiny, ale jejich existenci vnímali jako neměnný diskurz, jenž se stal neoddělitelnou součástí nás samotných. S tím dost úzce souvisí naše neustále OTÁČENÍ do dějin. Přitom by patrně stačilo více si věřit a začít z nás budovat ikony pro dny budoucí.
Kdy jindy se poučit z historie než nyní. Petr Pavel sedí na hradě. Bylo by pošetilé a nerozvážné tvrdit, že pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí. S klidným svědomím však mohu tvrdit, že lež a nenávist prohrála. Nemůžeme však ustat v úsilí. Jinak bychom se také mohli za pár let nachytat s hlavou otočenou vzad, jak vzpomínáme na staré časy. Dnes to ale všechno stojí za nic. Že už jste to někdy slyšeli? Aby ne…
AUTOR: Marian Miklavčič