Úvahy

Nechte vlajku vlát

Velká většina Čechů navštívila Chorvatsko. Velká většina z nich pravděpodobně kvůli letní rekreaci u Jaderského moře. Součástí chorvatské, a obecně balkánské kultury, je hrdost a časté znázorňování národní vlajky. Považovat tento fakt pouze za důsledek turistického ruchu a s ním spojených marketingových snah zpopularizovat státní symbol by nebylo přesné. Je za tím více, především tamní hrdost a vlastenecké smýšlení. Chorvatsko uvádím záměrně jako příklad, neboť jsou svou rozlohou a dalšími ekonomicko-sociálními aspekty České republice relativně podobní. Jak je to však se státní symbolikou v zemi medem a strdím oplývané?

Je tomu již více než rok, co opustily boty ruských vojáků své domovy a zamířily ,,denacifikovat“ Ukrajinu. Událost, která pohnula celým světem více než cokoliv za poslední roky. V učebnicích dějepisu se bude v souvislosti s 20. lety 21. století jistě vyskytovat nadpis Válka na Ukrajině, společně s jistou nákazou covidu 19, jako událost charakteristická pro tamní dobu. A je tomu skutečně tak. Lidé se v následujících měsících zaktivizovali a v ohledu pomoci válečným uprchlíkům patřila Česká republika mezi státy s největší intenzitou občanské sounáležitosti.

Jako by český národ dával světu najevo, že má s ruskými choutkami vlastní zkušenosti. Jak ostatně zpíval Jaromír Vomáčka ve své písni Dobře míněná rada, která skvěle reflektovala události roku 1968: ,,Běž domu Ivane, čeká tě Nataša. Běž domu Ivane, tady tě holky nemilujou.“

Mezi nejfrekventovanější symboly projevu solidarity s ukrajinským úsilím patřilo vyvěšování ukrajinských vlajek ve veřejném prostoru. Žlutomodrou barvu jsme mohli vídávat na oknech domů, aut, v obchodních výlohách nebo na oficiálních stožárech např. na městských radnicích. I já osobně jsem v tomto ohledu participoval, když jsem do oken našeho gymnázia vylepil vlajky bránícího se státu. Míra solidarity a podpory ze strany české společnosti byl zkrátka, obzvláště v dnešní době rozdělené společnosti, nevídaná.

Právě v souvislosti s touto formou projevu podpory ukrajinským uprchlíkům jsme si mohli povšimnout dalšího, odlišného jevu.  Češi nejsou obecně zvyklí dávat své češství příliš na obdiv. To není samo o sobě nic zavrženíhodného. V porovnání s jinými státy a národy však nejsme zvyklí často vystavovat naši vlajku.

 Jistě. V období, kdy se naši hokejisté sejdou v kabině s cílem prolomit zmar ležící na našich hokejových bedrech od dob Haška a Jágra, se v jisté části národa probudí podivný, sentimentem zavánějící patriotismus. Vlastenectví a hrdost na svůj původ projevovat čtrnáctidenními jízdami ve voze vyzdobeném otrhanou českou vlajkou, kterou jsme si mohli před pár lety vysloužit oddaným nakupováním v Penny, je dost povrchní a extravagantní způsob.

U nás v Milevsku se s českou vlajkou nesetkáme. Nevisí na radnici, nevisí ani na jedné z našich základních škol, nevisí ani na jedné z našich středních škol, nevisí na budově polikliniky, nevisí…zkrátka nevisí nikde. Zamýšlet se nad pojmem vlastenectví a pýše na svůj původ je poslání dosti složité. Nebylo by však od věci se zamyslet nad frekvencí vystavování státních symbolů s českou vlajkou v čele.

 Bylo by to jistě v našich silách změnit, minimálně na půdě našeho gymnázia.

Ilustrační foto

AUTOR: Marian Miklavčič

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *